spánek

Finská studie sledovala 5 679 dospělých po dobu 12 let a zjistila, že lidé s večerním chronotypem měli před zohledněním dalších vlivů zhruba o 70 % vyšší míru přiznání invalidního důchodu než ranní typy. Výsledek se objevil u mužů i žen, ale po započtení zdravotního stavu, spánkových potíží, pohybu, kouření, alkoholu a pracovního režimu už nebyl statisticky průkazný. Večerní typy na začátku výzkumu častěji uváděly horší zdraví, problémy se spánkem a nižší fyzickou aktivitu. Autoři zdůrazňují, že observační studie neprokazuje příčinu a závěry nelze automaticky vztáhnout na jednotlivce ani na jiné země. Roli může hrát nesoulad mezi přirozeným rytmem nočních typů a běžnou ranní pracovní dobou.

Analýza 69 dřívějších studií zahrnující téměř 4,5 milionu lidí naznačuje, že s nejnižším rizikem demence souvisí sedm až osm hodin spánku za noc. Spánek kratší než sedm hodin byl spojen s o 18 procent vyšším rizikem, zatímco více než osm hodin s nárůstem o 28 procent. Vyšší riziko také souviselo s více než osmi hodinami sezení denně a s pohybem kratším než 150 minut týdně. Autoři zdůrazňují, že jde o statistické souvislosti, nikoli důkaz přímé příčiny; delší spánek může být například i časným projevem probíhajícího onemocnění. Pravidelný pohyb, omezení sedavého času a přiměřený spánek mohou podle nich podporovat zdraví mozku.

Randomizovaná studie mezi téměř stovkou lidí starších 60 let s nespavostí naznačuje, že kognitivně behaviorální terapie nespavosti může zpomalovat tempo biologického stárnutí. Výzkumníci sledovali epigenetický ukazatel DunedinPACE, který z krevních změn odhaduje rychlost stárnutí a souvisí s rizikem nemocí i úmrtností. U účastníků s terapií se tento ukazatel vyvíjel příznivěji než u skupiny, která dostala jen obecné informace o zdravém spánku. Autoři upozorňují, že výsledky jsou předběžné a týkají se starších dospělých, přesto podporují význam léčby nespavosti pro celkové zdraví. Terapie obvykle trvá několik sezení a může mít dlouhodobější účinek než léky na spaní bez jejich nežádoucích účinků.

Analýza dat z amerických okresů z let 2019 až 2025 ukázala silnou souvislost mezi nedostatkem spánku a nižší očekávanou délkou života. Po zohlednění neaktivity, zaměstnanosti a vzdělání zůstala tato vazba statisticky významná; v jednom modelu měl silnější vztah k délce života pouze kouření. Po zahrnutí obezity a diabetu předčil nedostatečný spánek také vliv obezity. Studie je observační, proto nedokazuje, že krátký spánek přímo zkracuje život, upozorňuje však na jeho význam pro dlouhodobé zdraví. Autoři doporučují většině dospělých usilovat o sedm až devět hodin spánku za noc.

Studie zveřejněná v časopise PLOS Medicine sledovala 95 559 účastníků britského zdravotního projektu po dobu téměř devíti let. Data z náramkových měřičů ukázala, že vyšší podíl REM spánku, fáze typické živými sny, souvisel s nižším rizikem 83 onemocnění včetně srdečního selhání, fibrilace síní či Alzheimerovy nemoci. Více hlubokého spánku bylo spojeno s nižším rizikem dalších sedmi nemocí, například diabetu 2. typu a Parkinsonovy choroby. Nejvýhodněji vycházel pravidelný spánek v délce šesti až osmi hodin; spánek kratší než pět hodin byl spojen s vyšším rizikem 37 nemocí. Výzkum prokazuje souvislosti, nikoli přímou příčinu a následek.

Přehled pěti studií s přibližně 2 000 účastníky ukázal, že náramkové trackery často špatně odpovídají tomu, jak lidé sami vnímají kvalitu svého spánku. Zařízení dokážou poměrně dobře sledovat délku a pravidelnost spánku, ale nezachytí spolehlivě únavu, pocit osvěžení ani potíže typické pro nespavost. U lidí s nespavostí například Fitbit v některých datech nadhodnocoval dobu spánku asi o půl hodiny a efektivitu spánku o osm procent. Autoři upozorňují, že zejména starší lidé, pacienti s depresí či poruchami spánku by neměli údaje z hodinek považovat za náhradu lékařského vyšetření. Při přetrvávajících potížích může být pro lékaře užitečnější spánkový deník a popis subjektivních příznaků.

Malá studie se 60 lidmi s mírnou až středně pokročilou Alzheimerovou chorobou zkoumala vztah mezi spánkovou aktivitou, orexinem v mozkomíšním moku a vývojem příznaků během tří let. Vyšší hladiny orexinu souvisely s horším postupem onemocnění. U pacientů s výraznějšími spánkovými vřeténky a pomalými oscilacemi během hlubokého NREM spánku však byla tato vazba slabší. Silnější spánkové signály se zároveň pojily s nižší koncentrací orexinu; vyšší hladiny byly zaznamenány také u žen. Výsledky naznačují možný význam regulace spánku a orexinu pro budoucí léčbu, ale vzhledem k malému vzorku, jedinému nočnímu měření a chybějící kontrolní skupině je nutné je ověřit rozsáhlejšími studiemi.

Studie kanadské McGillovy univerzity zjistila, že po 30 hodinách bez spánku může 20 minut intenzivnější jízdy na kole zlepšit paměť téměř stejně jako 90minutový spánek. V testu rozpoznávání obrázků si lidé po zdřímnutí vedli o 23 procent lépe než kontrolní skupina, po cvičení o 21 procent lépe. EEG měření ukázalo odlišné mechanismy: spánek snížil známky únavy mozku, zatímco pohyb zřejmě zlepšil zpracování informací při jejich vnímání. Autoři zdůrazňují, že ani cvičení, ani krátký spánek nenahrazují pravidelný dostatek nočního odpočinku.

Metaanalýza 30 randomizovaných studií s více než 2 500 lidmi se spánkovými potížemi naznačuje, že nejvýraznější přínos pro kvalitu spánku může mít intenzivní jóga. Za optimální režim autoři označili dvě lekce týdně po dobu 8 až 10 týdnů, přičemž jedna lekce nemá přesáhnout 30 minut. V porovnání různých aktivit následovaly chůze a silový trénink; intenzivní jóga podle výsledků předčila také aerobní cvičení. Rychlejší jógové sestavy kombinují práci s vlastní vahou, zátěž svalů a řízené dýchání, což může podpořit zklidnění organismu. Autoři však upozorňují na omezený počet studií a potřebu kvalitnějšího dlouhodobého výzkumu.

Studie vědců z University of Kentucky naznačuje, že poruchy spánku při Alzheimerově nemoci mohou způsobovat především aktivované mikroglie, tedy imunitní buňky mozku. U myší s amyloidovými plaky se spánek zkrátil o 1,5 až 2 hodiny už v rané fázi onemocnění, přičemž zhoršování množství plaků tento deficit dále nezvyšovalo. Podání látek potlačujících aktivitu mikroglie myším obnovilo přibližně dvě hodiny spánku, aniž by změnilo množství plaků. Výsledky podporují možnost, že budoucí léčba by mohla mikroglie zklidňovat a tím narušit začarovaný kruh mezi zánětem, špatným spánkem a poškozením mozku. Závěry zatím platí pouze pro myší model; autoři zároveň vidí potenciál domácího EEG sledování pro včasné zachycení změn spojených s nemocí.