cvičení

Studie v časopise JAMA Pediatrics ukázala, že dospívající s přetrvávajícími potížemi po otřesu mozku se při postupně navyšovaném aerobním cvičení zotavovali rychleji než skupina se strečinkem. Program na dálku zahrnoval fitness náramky, týdenní videohovory s kouči a řízené zvyšování tepové frekvence i délky pohybu. Po třech měsících měla cvičící skupina lepší výsledky v hodnocení příznaků i kvality života, přičemž nebyly zaznamenány nežádoucí účinky související s programem. Výraznější přínos se objevil zejména u účastníků zařazených do 90 dnů od úrazu. Autoři upozorňují, že návrat k aktivitě má probíhat pod dohledem zdravotníka a bez předčasného návratu ke sportu.

Malá osm týdnů trvající studie mezi 45 mladými muži zjistila, že rozdělení posilování do krátkých denních bloků může přinést srovnatelné zlepšení síly jako souvislý trénink. Účastníci třikrát týdně buď provedli 60 dřepů v jedné lekci, nebo tři série po 20 dřepech rozložené během dne. Obě skupiny zlepšily svalovou sílu, izometrickou sílu i relativní vytrvalost oproti kontrolní skupině a rozdíly mezi tréninkovými režimy nebyly statisticky významné. Lidé s rozděleným tréninkem navíc uváděli větší radost ze cvičení. Autoři upozorňují, že výsledky je třeba ověřit na větších a pestřejších souborech i v delším období.

Studie vědců z Číny naznačuje, že pravidelná fyzická aktivita může chránit zásobu nezralých vajíček ve vaječnících a zpomalovat jejich stárnutí. Myši běhající na pásu měly více ovariálních folikulů a menší úbytek takzvaných primordiálních folikulů než neaktivní zvířata. Podobný účinek měl experimentální lék AdipoRon, který aktivuje receptory hormonu adiponektinu a u myší prodloužil období plodnosti. Pozorovací data z Británie a USA zároveň spojují vyšší pohybovou aktivitu s pozdějším nástupem menopauzy. Autoři však zdůrazňují, že výsledky ze zvířat nelze přímo převést na lidi a lék je zatím pouze v preklinické fázi.

Studie brazilských vědců naznačuje, že silový trénink může zlepšovat vlastnosti tukové tkáně ještě před samotným úbytkem hmotnosti. Obézní myši po sedmi dnech zátěžového cvičení měly méně viscerálního tuku kolem střev a menší tukové buňky než neaktivní zvířata. V jejich tkáni se také zvýšila aktivita signálů podporujících rozklad tuků a zeslábly mechanismy spojené s jejich tvorbou a ukládáním. Pokus využíval opakované výstupy po schodech se zátěží připevněnou k ocasu. Výsledky zatím nelze přímo vztáhnout na lidi a vyžadují potvrzení v klinických studiích.

Studie britských vědců naznačuje, že izometrické cvičení, při němž se po určitou dobu drží jedna poloha, může snížit krevní tlak i bez dlouhých tréninků. Sto dospělých s nízkou pohybovou aktivitou absolvovalo po čtyři týdny mimo jiné dřepy u zdi třikrát týdně. U cvičící skupiny klesl systolický tlak v průměru o 9,45 mm Hg oproti kontrolní skupině; při pokračování po osm týdnů třikrát týdně činil pokles 13,73 mm Hg. Dvě či jedna lekce týdně přinesly menší, ale stále patrné snížení, zatímco po ukončení cvičení se tlak vrátil k původním hodnotám. Autoři zdůrazňují potřebu delších studií, přesto považují tento jednoduchý typ pohybu za praktickou možnost pro lidi s nedostatkem času nebo omezenou tolerancí zátěže.

Malá studie malajsijských vědců naznačuje, že samotná vůně čokolády by mohla při silovém tréninku podpořit výkon. Třiadvacet pravidelně trénujících mužů po přivonění k hořké čokoládě zvládlo při předkopávání v průměru o 18 opakování více než po kontrolním podnětu; vůně mléčné čokolády byla spojena s devíti opakováními navíc. Hořká čokoláda zároveň souvisela s nižším pocitem hladu a větší sytostí, příčinný vztah však studie nepotvrdila. Vnímaná náročnost cvičení se mezi podmínkami výrazně nelišila. Autoři upozorňují, že šlo o malý pokus s mladými muži po nočním půstu a pouze s jedním cvikem, takže výsledky zatím nejsou doporučením pro běžný trénink.

Malá francouzská studie zjistila, že lidé nad 55 let, kteří se nejméně 30 let pravidelně věnovali aerobnímu pohybu, měli vyšší takzvanou vitalitní kapacitu než neaktivní vrstevníci. Nejvýraznější rozdíly se projevily ve variabilitě srdeční frekvence a v klidové saturaci krve kyslíkem. Naopak síla svalů, plicní funkce, zánětlivé ukazatele ani subjektivně vnímané zdraví imunity se mezi skupinami jasně nelišily. Výzkum zahrnul pouze 39 zdravých lidí a jeho průřezová povaha neumožňuje prokázat, že lepší ukazatele způsobil právě pohyb. Autoři proto upozorňují, že výsledky je nutné ověřit ve větších a dlouhodobých studiích.

Rozsáhlá analýza 124 dřívějších studií zahrnující 18 429 lidí ve věku od 40 let zkoumala vliv různých druhů pohybu na hustotu kostní hmoty. Nejlepší výsledky pro posílení kostí přinesla svižná chůze nebo běh, dobře si vedla také kombinace aerobního a silového tréninku. Významnější přínos se projevil přibližně od 600 MET minut týdně, což odpovídá zhruba dvěma až třem hodinám svižné chůze či běhu. Cvičení může mírnit úbytek kostní hustoty spojený s věkem a potenciálně snížit riziko zlomenin při osteoporóze. Výsledky byly výraznější u lidí středního věku a osob se zdravým BMI, zatímco u starších lidí a osob s nadváhou či obezitou byly slabší.

Studie kanadské McGillovy univerzity zjistila, že po 30 hodinách bez spánku může 20 minut intenzivnější jízdy na kole zlepšit paměť téměř stejně jako 90minutový spánek. V testu rozpoznávání obrázků si lidé po zdřímnutí vedli o 23 procent lépe než kontrolní skupina, po cvičení o 21 procent lépe. EEG měření ukázalo odlišné mechanismy: spánek snížil známky únavy mozku, zatímco pohyb zřejmě zlepšil zpracování informací při jejich vnímání. Autoři zdůrazňují, že ani cvičení, ani krátký spánek nenahrazují pravidelný dostatek nočního odpočinku.

Metaanalýza 30 randomizovaných studií s více než 2 500 lidmi se spánkovými potížemi naznačuje, že nejvýraznější přínos pro kvalitu spánku může mít intenzivní jóga. Za optimální režim autoři označili dvě lekce týdně po dobu 8 až 10 týdnů, přičemž jedna lekce nemá přesáhnout 30 minut. V porovnání různých aktivit následovaly chůze a silový trénink; intenzivní jóga podle výsledků předčila také aerobní cvičení. Rychlejší jógové sestavy kombinují práci s vlastní vahou, zátěž svalů a řízené dýchání, což může podpořit zklidnění organismu. Autoři však upozorňují na omezený počet studií a potřebu kvalitnějšího dlouhodobého výzkumu.