věda

V jihočínském Jün-nanu vědci popsali nový druh houby Dianjunus rex, jehož bílé kyjovité plodnice dorůstají až 50 centimetrů a mohou vážit 2,2 kilogramu. Jde o jediný dosud známý druh čeledi Dianjunaceae a o rekordně velkou plodnici mezi vřeckovýtrusnými houbami. Genetické srovnání naznačuje, že její vývojová větev se oddělila od příbuzných asi před 65 miliony let, krátce po dopadu planetky Chicxulub. Houba roste na rozkládajících se kořenech a pařezech dubů; její výška může v hustém lese zlepšovat šíření spor větrem. Objev zároveň ukazuje, kolik houbové rozmanitosti zůstává ve východoasijských lesích nepoznáno.

Vědci zkoumali, zda bakterie a houby dokážou svými vlákny spojit zrnka pouštního písku a omezit rychlý odtok vody. Bakteriální celulóza vytvořila v písku síť, která snížila propustnost vody přibližně šestkrát a mírně zvýšila schopnost materiálu vodu zadržet. Ještě výraznější účinek měly samostatně vypěstované celulózové vrstvy vložené mezi vrstvy písku: propustnost klesla zhruba na jednu osmadvacetinu. Upravený písek byl také odolnější vůči zatížení a držel tvar i ve vodě. Výzkum je zatím laboratorní; neověřoval růst plodin ani dlouhodobou životnost materiálu v poušti.

Vědci ze Stanfordovy univerzity zjistili, že zdravý korál může přímým kontaktem předat vybělenému korálu symbiotické řasy i živiny. V laboratorním pokusu se úlomky korálu spojily tkání a vytvořily cestu pro přenos těchto organismů. Už týden kontaktu stačil k zahájení úplné obnovy, která trvala až sedm týdnů, tedy výrazně rychleji než přirozené zotavení ve volné přírodě. Metoda zatím fungovala pouze u geneticky shodných fragmentů z jediné kolonie v laboratoři a její použitelnost na divokých útesech není jasná. Autoři ji vnímají jako možnou nouzovou pomoc, nikoli náhradu za omezení emisí a dalších příčin oteplování oceánů.

Vědci pomocí vysokorychlostních kamer poprvé přímo zachytili mechanismus, jímž oddělené žihadlo včely medonosné proniká do tkáně a pokračuje v dávkování jedu. Dvojice ostnitých lancet se střídavě pohybuje vpřed a spolu s pružnými chlopněmi vytváří miniaturní dvojpístové čerpadlo. Tento systém udržuje nepřetržitý tok jedu i poté, co včela odletí a žihadlo zůstane v kůži. Autoři studie upozorňují, že podobné autonomní řešení dosud nebylo pozorováno u jiného hmyzu z řádu blanokřídlých. Poznatky by mohly inspirovat vývoj malých zařízení pro plynulé dávkování kapalin.

V mořském planktonu u japonského pobřeží vědci objevili dosud nepozorovaný archeon Sukunaarchaeum mirabile s genomem o velikosti pouhých 238 tisíc párů bází. Jde o nejmenší genom zaznamenaný u archeí a o jeden z nejmenších mezi buněčnými organismy vůbec. Mikroorganismus postrádá většinu genů potřebných pro vlastní metabolismus, zachoval si však mechanismy pro kopírování DNA a tvorbu bílkovin. Badatelé proto soudí, že může žít paraziticky na hostitelském planktonu, nikoli v oboustranně prospěšné symbióze. Objev může upřesnit hranici minimální genetické výbavy nutné pro samostatně se rozmnožující buňku.

Výzkumníci vyvinuli takzvanou zvukovou černou díru, která má v potrubí omezovat odraz zvukových vln. Třírozměrně tištěná vložka tvořená 29 prstenci na středové tyči se dá na rozdíl od dosavadních řešení vložit i do již existujících trubek a vzduchotechniky. Její dutiny zvuk postupně zpomalují, soustřeďují jeho energii a část jí rozptylují třením a výměnou tepla, takže se vrací slabší ozvěna. Testy v laboratorní trubici se shodovaly s výpočty, zařízení však odrazy zcela neodstranilo. Simulace naznačují, že nová konstrukce funguje v širším frekvenčním pásmu než běžné akustické černé díry. Uplatnit by se mohla při tlumení hluku v potrubí, tlumičích i později v akustice místností.

V listopadu 2020 zachytila bóje u ostrova Vancouver vlnu vysokou 17,6 metru, která byla téměř třikrát vyšší než okolní vlny. Podle vědců šlo vzhledem k jejímu poměru k běžnému stavu moře o nejextrémnější přímo zaznamenanou bludnou vlnu. Takové jevy mohou ohrozit lodě, ropné plošiny, větrné elektrárny i pobřežní oblasti, přestože tento případ nezpůsobil škody ani oběti. Novější analýzy naznačují, že současné modely podceňují vzácné mimořádně vysoké vlny; možné varovné signály by do budoucna mohly zlepšit předpovědi. Riziko se soustřeďuje zejména v zimě u západního pobřeží USA a v severním Atlantiku.

Vědci u Trinidadu a Tobaga natočili ve hloubce 1 259 metrů černého požírače, drobnou hlubinnou rybu s mimořádně nafouklým žaludkem. Druh Chiasmodon niger obvykle měří 10 až 20 centimetrů, díky vykloubené čelisti a roztažitelnému žaludku však dokáže spolknout kořist až desetinásobně těžší, než je sám. Záznam živého jedince je vzácný, protože většina nalezených exemplářů byla mrtvá u hladiny. Pokud potravu nestihnou strávit, vznikající plyny je mohou vynést vzhůru. Badatelé z dostupných snímků nedokážou určit, jakou kořist ryba pozřela.

Izraelští vědci vyvinuli kompozitní materiál BioPykrete, který je podle laboratorních testů desetkrát pevnější než obyčejný led a před prasknutím pohltí až sedmdesátkrát více energie. Led zpevnili nanokrystaly celulózy z rostlin a upraveným proteinem, jenž obě složky propojuje. Materiál se při zatížení nemá náhle roztříštit, ale postupně se deformovat. Výzkumníci v něm vidí možný nízkouhlíkový a biologicky rozložitelný stavební materiál pro odlehlé chladné oblasti, například Arktidu a Antarktidu. Dosavadní výsledky jsou však jen malým laboratorním ověřením a bude nutné prověřit dlouhodobou odolnost materiálu v proměnlivých podmínkách.

Vědci zjistili, že tělo olihní pokrývají smyslové buňky s jemnými vlasovitými výběžky, které zachycují pohyb vody. Struktury připomínají vlasové buňky ve vnitřním uchu člověka, jež převádějí vibrace na nervové signály. U olihní jsou tyto buňky rozmístěny v rozmanitých liniích a polích po povrchu těla a jejich různá délka patrně umožňuje rozlišovat specifické podněty, například pohyb kořisti či proudění. Výzkum na druhu Doryteuthis pealeii by mohl přispět také k lepšímu poznání mechanismů lidského sluchu a poškození vedoucího ke ztrátě sluchu.