psychologie

Analýza 40 souborů dat až s 2 175 účastníky zkoumala, zda mozková aktivita při přehodnocování nepříjemných situací ukazuje, jak účinně lidé regulují emoce. Aktivita v prefrontální kůře, která se při této strategii běžně zapojuje, nesouvisela očekávaným způsobem s mírou subjektivní úlevy ani s dalšími ukazateli úspěšné regulace emocí. Lidé s větší úlevou sice vykazovali o něco silnější pokles aktivity amygdaly, vztah byl však velmi slabý. Dotazníky o častém používání této strategie v běžném životě se s laboratorními výsledky významně nepropojily. Studie upozorňuje, že samotný snímek aktivity určité mozkové oblasti nestačí k posouzení schopnosti člověka zvládat emoce; důležitý může být osobní význam situace i souhra mezi mozkovými oblastmi.

Výzkumníci nechali 30 lidí vzpomínat na zemřelého blízkého a následně 45 minut hledět do nakloněného zrcadla v tmavé místnosti zvané psychomanteum. Pocit přítomnosti někoho dalšího po sezení uvedlo 24 účastníků; někteří popsali dotek, vůni či živou představu zesnulého. Intenzivnější a realističtější prožitky souvisely spíše se sklonem k tvořivé fantazii než se synestezií. Autoři upozorňují, že roli mohou hrát očekávání, vztah k zemřelému, vzpomínky i mírně disociativní stav při dlouhém pozorování zrcadla. Zachycené obrazové skvrny a některé statistické souvislosti nepředstavují důkaz paranormálních jevů; studie byla malá a její zjištění vyžadují ověření.

Výzkumníci zkoumali kreslené rekonstrukce zážitků blízké smrti od 50 lidí a hledali společné rysy ve vnímaném prostoru. Rozlišili čtyři hlavní typy tvarů, včetně kuželovitých tunelů, širokých křivek a prostorů obklopujících pozorovatele. Tunelovité prostory byly většinou popisovány bez barev, zatímco široké zakřivené prostory si účastníci často spojovali s barvami. Autoři upozorňují na možné souvislosti s běžnými zrakovými jevy při nedostatku kyslíku či omezeném zorném poli, příčiny těchto prožitků však studie neurčuje. Výsledky omezuje malý dobrovolně vybraný vzorek, dlouhý odstup od některých zážitků i možný vliv nabízených geometrických předloh.

Studie zkoumala, jak lidé s afantazií prožívají smyslové vjemy ve snech a při vědomém představování. Afantazie znamená neschopnost záměrně vytvářet v mysli obrazy, přesto 46 procent sledovaných osob uvádělo, že ve snech vždy zažívá vizuální představy. Vazba mezi bdělou představivostí a sněním se výrazně lišila mezi jednotlivci; zřetelnější, byť jen slabé až střední souvislosti se ukázaly u zvuků a vnitřní řeči. Výzkum vycházel z dotazníků 205 lidí a neměřil mozkovou aktivitu, proto zatím nevysvětluje, proč mohou některé vjemy vznikat ve spánku, ale ne na požádání během dne.

Studie mezi 185 dospělými v Turecku naznačuje souvislost mezi vzpomínkou na imaginárního kamaráda v dětství a častějším pocitem, že je nablízku někdo další, přestože člověk stojí sám. Lidé s takovou vzpomínkou dosahovali v dotazníku vyššího skóre těchto prožitků než ostatní účastníci. Imaginární společníci se ve vzpomínkách nejčastěji objevovali před tělem nebo vedle něj a většinou do vzdálenosti 70 centimetrů. Autoři předpokládají, že oba jevy mohou souviset s tím, jak mozek vnímá tělo a bezprostřední prostor kolem něj. Výzkum však neprokazuje příčinu ani nepředstavuje důkaz existence duchů; omezením jsou zejména zpětné vzpomínky účastníků a úzký vzorek respondentů.

Výzkumník Clive Roland Boddy tvrdí, že Jeronimus Cornelisz, vůdce vzpoury po ztroskotání lodi Batavia v roce 1629, odpovídá moderním znakům korporátní psychopatie. Cornelisz po odjezdu velitelů převzal moc nad trosečníky, dosazoval loajální spolupracovníky, zastrašoval odpůrce a soustředil zásoby pod svou kontrolu. Jeho skupina podle historických záznamů zavraždila přibližně sto přeživších; docházelo také ke znásilňování a sexuálnímu zotročování žen. Autor studie vidí v jeho jednání obdobu postupů toxických manažerů, jako jsou manipulace, likvidace opozice a vytváření atmosféry strachu. Cornelisz byl nakonec dopaden, odsouzen za vraždy, znásilnění a vzpouru a popraven.

Japonská studie ukázala, že mluvení nahlas soustavně rozšiřuje zornice, zatímco tichá vnitřní řeč vyvolává proměnlivější reakce. Výzkumníci sledovali 80 vysokoškoláků při různě náročných počítacích úkolech. Při jednoduchém počítání v duchu se zornice dokonce zužovaly, u složitějšího úkolu se rozšířily, avšak méně než při hlasitém projevu. Výsledky naznačují, že vokalizace zvyšuje míru mozkového nabuzení kvůli artikulaci, dýchání, pohybové kontrole i zpětné sluchové vazbě.

Výzkumníci z Virginské univerzity analyzovali 1 678 zdokumentovaných případů, v nichž děti uváděly vzpomínky odpovídající životu konkrétní zemřelé osoby. U 1 319 případů s dostupnými časovými údaji činila střední doba mezi úmrtím a narozením dítěte 16 měsíců. Pokud dotyčný zemřel náhle, například při nehodě, násilně či po akutní zdravotní příhodě, byla tato doba kratší: u zcela nečekaných úmrtí dosáhla mediánu 12 měsíců oproti 21 měsícům u očekávaných úmrtí. Souvislost přetrvala i po zohlednění kulturních, náboženských a sociálních faktorů, její statistická síla však byla malá. Autoři neoznačují výsledky za důkaz reinkarnace; jde o pozorovaný vzorec bez jasného běžného vysvětlení.

Nová studie zkoumala, jak se v osobních textech projevují tři rysy spojované s psychopatií: odvážnost, bezohlednost a disinhibice. Lidé s vyšší mírou odvážnosti používali méně výrazů souvisejících s úzkostí a strachem. Vyšší bezohlednost se při popisu životních zlomů pojila s menším množstvím slov vyjadřujících negativní emoce. Nejsilnější vliv měla disinhibice: účastníci s tímto rysem méně zmiňovali pozitivní výsledky, častěji volili negativní jazyk a v některých vyprávěních více odkazovali na užívání návykových látek. Autoři zdůrazňují, že jazyk nemá sloužit k diagnostice, ale může pomoci pochopit různé projevy těchto osobnostních rysů i mimo kriminální prostředí.

Metaanalýza 154 studií s více než 10 tisíci účastníky nenašla důkazy, že ventilování hněvu pomáhá jej zmírnit; v některých případech jej naopak zvyšuje. Autoři upozorňují, že fyzicky náročné aktivity jako běh, box či ničení věcí zvyšují tělesné rozrušení, které může vztek udržovat. Lepší výsledky měly techniky snižující aktivaci organismu, například pomalá jóga, všímavost, hluboké brániční dýchání, postupné uvolňování svalů nebo krátká pauza. Pohyb může být prospěšný zdraví, ale pro bezprostřední zvládnutí zlosti se jeví jako vhodnější zklidnění než snaha „vypustit páru“.