vesmír

Vědci vytvořili model Země bez života, který sleduje její vývoj po dobu pěti miliard let. Výsledky naznačují, že planeta by si i bez biologických procesů dokázala udržet kapalnou vodu a obyvatelné povrchové teploty. Stabilitu klimatu by zajišťoval především karbonátovo-křemičitanový cyklus, tedy vazba mezi zvětráváním hornin, sopečným odplyňováním a chemií oceánů. Zásadním rozdílem oproti skutečné Zemi by byl téměř úplný nedostatek kyslíku v atmosféře, protože by neprobíhala fotosyntéza. Studie nevyvrací hypotézu Gaia, ale naznačuje, že obyvatelnost planety a přítomnost života nemusí být neoddělitelně spojeny.

Fyzici na čínské vesmírné stanici Tiangong vytvořili oblak atomů rubidia s ekvivalentní teplotou 9,7 pikokelvinu, což má být dosud nejnižší naměřená hodnota tohoto typu. Jde o teplotu zhruba 280miliardkrát nižší než průměrná teplota kosmického mikrovlnného pozadí, nikoli však o dosažení absolutní nuly. V mikrogravitaci vznikl Boseho-Einsteinův kondenzát, jehož atomy se po uvolnění z pasti rozpínaly mimořádně pomalu. Výzkumníci využili laserové a odpařovací chlazení, přičemž účinek gravitace při úniku energetičtějších atomů nahradili magnetickým gradientem. Takto ultrachladné plyny by mohly zvýšit citlivost atomové interferometrie a pomoci při testování základních fyzikálních zákonů ve vesmíru.

Asteroid 1998 KY26 se pohybuje s neobvyklým zrychlením, které nelze snadno vysvětlit pouze gravitací a slunečním zářením. Jedna z hypotéz předpokládala, že jde o takzvanou temnou kometu, jejíž neviditelné úniky plynů mění dráhu letu. Nový teplotní model ale ukazuje, že objekt o průměru asi 11 metrů je příliš teplý na dlouhodobé uchování podpovrchového vodního ledu. Led by za těchto podmínek zmizel během zhruba dvou tisíc let, případně už za několik desítek let, pokud by poháněl pozorované zrychlení. Vědci proto zvažují jako možné vysvětlení tlak slunečního záření. Definitivnější odpověď by mohla přinést sonda Hayabusa2, která má asteroid navštívit v červenci 2031.

Sonda ExoMars Trace Gas Orbiter zachytila v okolí Alba Mons stopy chlorovodíku, které mohou ukazovat na stále aktivní magmatické procesy v nitru Marsu. Signály se objevily nad puklinami během severního léta, kdy tání povrchového ledu může umožnit únik plynů z podzemí. Vědci zvažují i jiné zdroje, například bahenní sopky či rozklad sloučenin chloru na povrchu, za nejpravděpodobnější však považují lokální vyvřelý zdroj. Případné hydrotermální systémy by mohly poskytovat teplo, energii i chemické látky důležité pro mikrobiální život.

Japonská mise Martian Moons eXploration (MMX) má zkoumat měsíc Phobos, odebrat z něj vzorky a ve druhé polovině roku 2031 je dopravit na Zemi. Sonda má k Marsu dorazit v roce 2027 a poté využít neobvyklou kvazidružicovou dráhu, protože malý měsíc nelze běžně obíhat. Phobos je jen asi 27 kilometrů dlouhé těleso tvořené volně spojeným prachem a horninami, jehož gravitace dosahuje přibližně jedné osmnáctistovky zemské. Průzkum nejprve zahájí rover Idefix, který bude na povrch vypuštěn z malé výšky, pravděpodobně se několikrát odrazí a následně se autonomně srovná. Jeho pomalý pohyb a kamery u kol mají pomoci zjistit vlastnosti povrchového materiálu a vybrat bezpečné místo pro přistání a odběr vzorků.

Vědci v laboratoři vystavili vodu tlaku přes 222 gigapascalů, podobnému podmínkám v nitru Uranu či Neptunu. Pomocí rentgenové difrakce zjistili, že led typu ice-X se při takovém stlačení nechová podle očekávání: jeho struktura se nestává souměrnější, ale naopak se deformuje a protahuje. Pozorování poprvé experimentálně potvrzuje změnu, kterou dříve předpovídaly simulace. Výsledek může zpřesnit modely hustoty, přenosu tepla i magnetických polí vzdálených planet a pomoci při výkladu dat z teleskopů a kosmických sond.

Fyzici z Bělehradské univerzity pomocí zjednodušeného modelu kvantové gravitace simulovali, jak by z drobných čtyřrozměrných geometrických stavebních prvků mohl vznikat časoprostor. Ve většině z více než 20 miliard výpočtů se objevila struktura odpovídající třem prostorovým a jednomu časovému rozměru. Model zároveň někdy vytvořil vesmír bez času nebo variantu se dvěma prostorovými a dvěma časovými rozměry. Výsledek naznačuje, že známé rozdělení prostoru a času by mohlo být emergentní vlastností kvantové geometrie. Studie je zatím pouze preprintem na arXivu a neprošla recenzním řízením.

Nová studie založená na analýze železných meteoritů naznačuje, že nejstarší planetesimály ve vnější části Sluneční soustavy obsahovaly převážně chondruly, drobné úlomky vzniklé při vysokých teplotách. Tyto objekty, zformované během prvního milionu let existence soustavy, tvořilo zhruba 83 až 92 procent chondrulí a jen malé množství ledového prachu zvaného matrice. Vědci sledovali zejména obsah síry a míru oxidace železa, které nepřímo ukazují podíl vody a prachových částic bohatých na těkavé látky. Oba ukazatele shodně potvrdily, že raná tělesa byla na matrici chudá. Převahu chondrulí mohlo způsobit aerodynamické třídění, při němž se kompaktní částice snáze shlukovaly. Později se poměr změnil a v nově vznikajících tělesech začal převažovat ledový prach.

Pozorování teleskopem Jamese Webba naznačují, že mezihvězdná kometa 3I/ATLAS obsahuje mimořádně vysoký podíl deuteria v metanu. Poměr deuteria k vodíku je podle studie třináctkrát vyšší než u komety 67P, dosud jediného srovnatelně přesně změřeného tělesa ve Sluneční soustavě. Chemické složení ukazuje na vznik ledu ve velmi chladném prostředí s nízkým obsahem těžších prvků a silným působením kosmického záření. Nízký podíl uhlíku-13 zároveň podporuje možnost, že kometa pochází z raného období Galaxie. Vědci proto odhadují, že materiál v ní mohl vzniknout až sedm miliard let před vznikem Slunce, tedy před zhruba deseti miliardami let.

Měření japonské družice Arase ukázala, že mimořádně silná sluneční bouře v květnu 2024 umožnila vznik vysoce energetických elektronů i uvnitř oblasti, která byla pokládána za téměř neprostupnou bariéru. V radiačních pásech Van Allena vzrostl tok elektronů s energií kolem 3 megaelektronvoltů oproti stavu před bouří více než pětitisíckrát. Bouře výrazně zředila chladné plazma v okolí Země, což podpořilo elektromagnetické vlny schopné elektrony urychlovat přímo na místě. Zjištění naznačuje vyšší riziko pro elektroniku družic i astronauty a zdůrazňuje potřebu přesnějších předpovědí kosmického počasí.