astronomie

Úplné zatmění Slunce 12. srpna 2026 poskytne vědcům krátkou, ale mimořádně cennou příležitost sledovat sluneční korónu až těsně u povrchu hvězdy. Mezinárodní tým Solar Wind Sherpas vedený Shadiou Habbalovou a brněnským matematikem Miloslavem Druckmüllerem chce pomocí soustavy kamer a spektrálních filtrů mapovat rozložení různě ionizovaného železa. Z těchto dat lze odvozovat, jak se v koróně šíří teplo a jak se horké částice uvolňují do meziplanetárního prostoru. Zatmění překonává možnosti běžných koronografů, které kvůli difrakci zakrývají právě nejdůležitější vnitřní oblast koróny. Druckmüllerův obrazový software navíc skládá snímky s rozdílnou expozicí, aby odhalil jemné magnetické struktury v extrémním rozsahu jasů.

Pozorování teleskopem Jamese Webba naznačují, že mezihvězdná kometa 3I/ATLAS obsahuje mimořádně vysoký podíl deuteria v metanu. Poměr deuteria k vodíku je podle studie třináctkrát vyšší než u komety 67P, dosud jediného srovnatelně přesně změřeného tělesa ve Sluneční soustavě. Chemické složení ukazuje na vznik ledu ve velmi chladném prostředí s nízkým obsahem těžších prvků a silným působením kosmického záření. Nízký podíl uhlíku-13 zároveň podporuje možnost, že kometa pochází z raného období Galaxie. Vědci proto odhadují, že materiál v ní mohl vzniknout až sedm miliard let před vznikem Slunce, tedy před zhruba deseti miliardami let.

Astronomové popsali dosud nevídaný kosmický jev GRB 160425A, při němž se ve stejném směru objevily dva gama záblesky oddělené čtyřmi minutami. První trval 1,7 sekundy a odpovídá krátkému záblesku spojovanému se splynutím kompaktních objektů, druhý trval 51,2 sekundy a připomíná záblesk po kolapsu masivní hvězdy. Signál zachytila observatoř Swift v roce 2016 z galaxie vzdálené asi 5,5 miliardy světelných let. Náhodný souběh dvou nezávislých záblesků považují vědci za mimořádně nepravděpodobný, ale žádné z navržených vysvětlení zatím není uspokojivé. Objev může zpochybnit dosavadní rozdělení gama záblesků podle délky a původu.

Observatoř Vera C. Rubin zaznamenala objekt 2026 ED138 v Kuiperově pásu, který se může zařadit mezi kandidáty na trpasličí planety. Jeho odhadovaný průměr činí 600 až 1 500 kilometrů, přesnou velikost však určí až měření odrazivosti povrchu a infračervená pozorování. Těleso oběhne Slunce zhruba za 281 let a pohybuje se ve vzdálenostech 36,86 až 49,04 astronomické jednotky, tedy v rozsahu srovnatelném s drahou Pluta. Unikalo pozornosti zejména kvůli sklonu dráhy a poloze před hustým hvězdným pozadím Mléčné dráhy, přesto bylo dodatečně nalezeno i na snímcích z let 2016 až 2023. Dlouhodobý přehlídkový program observatoře má odhalit tisíce dalších vzdálených těles a mohl by přispět i k řešení otázky hypotetické Deváté planety.

Astronomové identifikovali bílého trpaslíka WD J1330+6435, jenž by při pohledu zblízka měl výrazný žlutozelený, takzvaný chartreuse odstín. Neobvyklou barvu způsobuje mimořádně hustá atmosféra, v níž sodík pohlcuje širokou část oranžovožlutého světla a vápník potlačuje fialové vlnové délky. Bílí trpaslíci mohou díky svým extrémním podmínkám vykazovat i další pro běžné hvězdy neobvyklé barvy, například purpurovou či azurovou. Ve spektru objektu byl nalezen také lithium, sodík a vápník, což může ukazovat na zbytky kamenných planetárních těles pohlcených hvězdným pozůstatkem. Z 152 zkoumaných blízkých bílých trpaslíků mělo výrazně odlišnou barvu od očekávání pouze pět.

Astronomové sledují objekt VT J1906+0849 ve vzdálených oblastech Mléčné dráhy, který se v rádiovém oboru mění způsobem dosud neznámým. Zdroj se od poloviny 00. let výrazně rozjasňoval, později slábl a na konci roku 2025 začal znovu sílit. Jeho spektrální maximum se navíc nejprve posunulo k nižším frekvencím a následně se vrátilo výše, aniž by se zdroj viditelně rozpínal. Vědci vylučují běžné vysvětlení rozpínajícím se materiálem po výbuchu novy. Nejpravděpodobnější hypotéza počítá s černou dírou či neutronovou hvězdou, která odebírá hmotu hvězdnému průvodci a vytváří výtrysky ukryté v hustém větru. Potvrzení povahy objektu budou vyžadovat další pozorování.

Jihokorejští badatelé tvrdí, že uspořádání Měsíce, Venuše a hvězd ve Van Goghově obraze Hvězdná noc odpovídá obloze nad Saint-Rémy před svítáním kolem 22. července 1889. Skupinu hvězd uprostřed plátna ztotožnili spíše s Hyádami v souhvězdí Býka než s dříve navrhovanými hvězdami v Beranu. K závěru dospěli porovnáním namalovaných pozic s počítačovými rekonstrukcemi tehdejší oblohy a s odhadem výhledu z místa, kde Van Gogh pobýval. Studie může naznačovat, že malíř na díle pracoval i v červenci, nepotvrzuje však přesné datum jeho dokončení. Van Gogh mohl spojit pozorování z několika rán nebo se k rozpracovanému obrazu vrátit později.

Tým astronomů objevil v Hubbleově ultrav hlubokém poli neobvyklou infračervenou emisní čáru, kterou zachytil teleskop James Webb při dvou pozorováních vzdálených 88 dní. Signál se objevil opakovaně při různých natočeních přístroje, takže jej nelze snadno vysvětlit chybou měření. V dřívějších snímcích Hubbleova i Webbova teleskopu však v daném místě nebyl patrný žádný objekt, přestože by zdroj této intenzity měl být viditelný. Vědci zvažují vzdálenou či bližší galaxii, supernovu nebo černou díru trhající hvězdu, žádná z možností ale dosavadní data plně nevysvětluje. K určení původu signálu budou nutná citlivější následná spektroskopická pozorování.

Astronomové zaznamenali dosud nejvzdálenější rychlý rádiový záblesk FRB 20240304B, který k Zemi putoval z doby asi tři miliardy let po velkém třesku. Jeho mateřskou galaxii odhalil až vesmírný teleskop Jamese Webba: jde o malou trpasličí galaxii, přibližně tisíckrát méně hmotnou, než vědci očekávali. Galaxie intenzivně tvoří hvězdy a většina její hvězdné hmoty vznikla během posledních 30 milionů let. Tyto vlastnosti podporují hypotézu, že zdrojem záblesku byl magnetar, tedy neutronová hvězda s mimořádně silným magnetickým polem. Signál zároveň poskytl informace o ionizovaném plynu a strukturách, jimiž při cestě vesmírem prošel.

Studie ukazuje, že v dvojhvězdném systému 70 Ophiuchi AB by mohla dlouhodobě existovat planeta o hmotnosti Země na stabilné oběžné dráze v obyvatelné zóně hlavní hvězdy. Systém tvoří dvě chladnější hvězdy typu K a nachází se asi 16 světelných let od Země. Vědci analyzovali více než století měření radiálních rychlostí a simulovali tisíce možných drah planet po dobu deseti milionů let. Zároveň vyloučili přítomnost obří planety nejméně o hmotnosti Jupiteru v okolí obou hvězd, kterou dřívější pozorování připouštěla. Menší kamenné planety však současné metody zatím nedokážou spolehlivě odhalit.