vznik života

Vědci provedli 100 000 simulací dopadů komet na ranou Zemi, aby ověřili, zda mohly dopravit kyanovodík potřebný pro vznik složitějších prebiotických látek. Ve 54 procentech scénářů se na pevninu nedostalo dostatečné množství této látky, protože komety shořely či se rozpadly v atmosféře, materiál zničil náraz nebo dopadl do oceánu a zředil se. I úspěšné případy by podle autorů nabízely jen krátké časové okno pro následné chemické procesy. Hypotéza kometárního původu stavebních kamenů života tak není vyloučena, ale na Zemi by šlo o mimořádně vzácnou shodu okolností. Pro Mars vychází podobný mechanismus výrazně příznivěji díky řidší atmosféře a nižším rychlostem dopadů.

Vědci z Univerzity Nového Jižního Walesu popsali možný mechanismus, který mohl pomoci stabilizovat ribózu, klíčový cukr tvořící páteř RNA. Ribóza podle laboratorních pokusů uvolňuje bór z přírodních minerálů do vody, zatímco bór následně ribózu chrání před rychlým rozkladem. Tento vzájemně se posilující cyklus by mohl zvýšit množství dostupných stavebních látek pro vznik raných forem života. Výsledky také ukazují, že vápník mohl nejprve omezovat nadbytek bóru, jenž brání vzniku ribózy, a později nepřímo podpořit její ochranu. Studie zdůrazňuje význam pokusů s reálnými minerály a prostředím podobným dávné Zemi.

Geochemik Benjamin Tutolo v časopise PNAS tvrdí, že rozšířená hypotéza o vzniku života u hlubokomořských hydrotermálních průduchů neodpovídá současným poznatkům o jejich chemii ani o dávných oceánech. Podle něj byly předpoklady o silně alkalických tekutinách, dostupnosti síry a protonových gradientech, které měly pohánět rané chemické reakce, chybné nebo zastaralé. Za pravděpodobnější prostředí považuje mělká jezera a vysychající tůně, kde experimenty ukázaly možnost vzniku stavebních složek RNA, proteinů a lipidů. Autor zároveň upozorňuje, že závěry mohou snížit očekávání ohledně života na světech, kde se hledají hlavně hydrotermální systémy, i když vhodná jezera mohou existovat i jinde.

Nová studie v časopise Science Advances naznačuje, že bakterie a archea mohly nezávisle dospět k vlastnímu metabolismu a tím i ke skutečně samostatnému životu. Autoři porovnávali základní metabolické enzymy obou skupin a zjistili, že řada z nich nemá společný evoluční původ, přesto zajišťují stejné nezbytné reakce. Nejstarší buněčný předek LUCA podle jejich modelu využíval enzymy jen pro zhruba polovinu klíčových reakcí, zatímco zbytek mohly katalyzovat kovy v prostředí hydrotermálních průduchů. Teprve po rozdělení linií bakterií a archeí se měly vyvinout plně soběstačné buňky. Hypotéza by mohla změnit pohled na evoluční strom života, vyžaduje však další ověření.