velryby

Nový výzkum ukazuje, že kosatky reagují vyhýbavě už na nahrávky hlasů dlouhoploutvých kulohlavců, menších příbuzných delfínů. Označené kosatky po přehrání zvuků semkly skupinu, změnily vokalizaci, obrátily směr a zrychlily. Pozorování z Islandu i dalších oblastí dlouhodobě naznačují, že kosatky se kulohlavcům často vyhýbají, případně s nimi vedou rychlé honičky. Vědci zatím nevědí, proč vrcholoví mořští predátoři ustupují menším kytovcům, protože nebyly zaznamenány přímé útoky kulohlavců na kosatky. Jedním z možných vysvětlení je kolektivní obtěžování predátora, známé jako mobbing, nelze však vyloučit ani ochranu mláďat či soupeření o zdroje.

Ve Středozemním moři byly objeveny odlišnosti v komunikaci vorvaňů mezi východními a západními populacemi. Studie odhalila, že východní velryby používají rychlejší vzorce kliků, zatímco západní preferují pomalejší tempo. Tento jev naznačuje možný kulturní vývoj. Přestože rozdíly nejsou tak výrazné jako u jiných druhů, výzkumníci si všímají unikátních kulturních tradic v této izolované populaci. Objev podporuje teorii, že vorvani ve Středozemí se vyvíjejí jinak než jejich protějšky jinde na světě.

V hlubinách Indického oceánu, v Diamantina Fracture Zone, byla objevena rozsáhlá nekropole téměř 500 velryb. Některé kosti jsou staré až 5,3 milionu let, což z místa činí největší a nejstarší naleziště fosílií velryb. Tým vedený Xiaotong Pengem tvrdí, že tato zjištění mění naše chápání ekosystémů na mořském dně a pomohou sledovat evoluci kytovců. Místo představuje unikátní evoluční záznam, k jehož zachování přispěly husté kosti zobatkových velryb. Život na mořském dně zde tvoří mikrobi a různí mořští živočichové, kteří kolonizují padlé kostry velryb.

Dva keporkakové překonali dřívější rekordy v migraci mezi Austrálií a Brazílií a urazili vzdálenost přibližně 15 000 kilometrů. Tato cesta je zajímavá nejen svou délkou, ale také faktem, že se dosud nevědělo o propojení populací v těchto regionech. Vědci využili fotografií pořízených během čtyřiceti let spolu s rozpoznávacím softwarem k identifikaci jednotlivých velryb. Přesná trasa nebyla určena, ale ukazuje se, že velryby mohou pokrýt mnohem větší vzdálenosti, než se myslelo. Tato odhalení jsou významná v kontextu změny klimatu, která může ovlivňovat jejich krmné a rozmnožovací trasy.

Velryby severoatlantské, jeden z nejohroženějších druhů, se po více než století na pokraji vyhynutí začínají pomalu zotavovat. V roce 2024 populace vzrostla o více než 2 %, což představuje 8 nových mláďat, celkem tedy 384 jedinců. Od roku 2020 došlo k nárůstu populace o více než 7 %, i když poklesy v předchozí dekádě byly zhruba o 25 %. Přestože nejsou hlášeny žádné úmrtí, mnozí jedinci jsou zraněni či ve špatném zdravotním stavu. Největší hrozby představují kolize s plavidly a zapletení do rybářských sítí, což ohrožuje jejich pomalé zotavení.